Přejít k hlavnímu obsahu
muž na rybářské lodi
Příběhy z Norska

Extrémní místo k životu. Pokud jste člověk.

Na norském pobřeží si přírodu nepodmaníte. Nenecháte se jí ale ani přemoci. Přizpůsobíte se, zocelíte se a rybaříte.

Extrémní místo k životu. Pokud jste člověk.

„Asi to byla tak trochu hloupost.“

Když vlna prorazila okno kormidelny a probudila ho ze spánku, Mikal Solhaug si uvědomil, že se svou rybářskou lodí možná překročil rozumné limity.

Lovil podél Severního břehu, na 71. stupni severní šířky – a pro tuto konkrétní loď trochu příliš daleko od pobřeží. Zatímco kolem něj zuřila bouře, Mikal zamířil k pevnině.

Stejně jako jiní profesionální rybáři pracující v Arktidě je i Mikal na špatné počasí zvyklý. Často využívá rozbouřeného moře, obrací loď proti vysokým vlnám a prudkému větru a nechává za lodí táhnout lovné šňůry. Rybářem je od 14 let a své první lodi velel ve 23 letech. Všichni zdejší rybáři se učí znát a respektovat své limity a minimalizovat riziko. Přesto se ocitl ve smrtelně vážné situaci.

Rybolov může být extrémní

S každou další tříštící se vlnou se do kormidelny valilo víc vody. Jeden ze členů Mikalovy posádky popadl dřevěné prkénko, které do okna jakž takž pasovalo, a do mezer kolem něj nacpal jako provizorní těsnění přikrývku z palandy. To sice trochu zmírnilo nápor oceánu, ale bouře mezitím vyřadila všechny jejich přístroje. Mikalovými slovy: Byla to mrtvá loď.

„Zbylo nám jen kormidlo a běžící motor,“ říká.

Mikal se chopil kormidla a jediným navigačním nástrojem mu byl vítr. Když vlna udeřila, vítr foukal na jih. Nezbývalo mu než se vézt po vlnách a kličkovat tak, aby loď ochránil a minimalizoval nárazy moře do rozbitého okna. Tato zkouška trvala celých 15 hodin. Nakonec se Mikalovi navzdory podmínkám podařilo díky desítkám let zkušeností na otevřeném moři dostat zpět k pevnině. S úlevou vplul do domovského přístavu ve městě Båtsfjord ve východním Finnmarku na dalekém severu Norska.

Captain Mikal Solhaug

Polární noci, polární záře

Vítejte v Båtsfjordu, místě, kde je extrém tak běžný, že působí téměř všedně. Lidé tady nahoře se učí přizpůsobit, místo aby se snažili přírodu zkrotit nebo jí podlehli. Místo marného boje nechávají živly otisknout do všeho a do všech.

Jedním z určujících rysů pobřežních měst ve Finnmarku je to, že někdy nevidíte vůbec nic. Když přichází polární noc, sluneční světlo slábne, až den připomíná jen sotva patrný modravý nádech, zatímco sněhové bouře jsou tak husté a divoké, že nevidíte ani vlastní ruku. Jasné noci by byly černočerné, nebýt éterické zelené, růžové a modré polární záře tančící po obloze s ohromující krásou, která bere dech.

House in Baatsfjord
Baatsfjord, East Finnmark

Rybám se daří, lidé se snaží přežít

Je to nádherné místo – pro polární expedice. Ale pro život? Připočtěte skutečnost, že Finnmark je kraj velký jako Dánsko, ale má jen 75 tisíc obyvatel. Zimy jsou dlouhé a slunce se celé měsíce neukáže.

Možná si kladete otázku, proč tu vlastně někdo dobrovolně žije. Důvod je prostý: Rybám se daří a lidé se snaží přežít. Podél norského pobřeží se teplý Golfský proud setkává s ledově chladnými vodami Arktidy a vytváří ideální podmínky pro život pod hladinou.

Mořský ekosystém poskytuje zdejším lidem základ existence už od konce poslední doby ledové. Tisíce mil severně od starověkých civilizací, o kterých se dočtete v učebnicích dějepisu, tu už existovala osídlení, která za svou existenci vděčila štědrosti oceánu.

Norsko má druhé nejdelší pobřeží na světě a po celé jeho délce najdete významná města a centra obchodu.

Extrémní vzdálenosti

Norské pobřeží je při započítání četných ostrovů druhé nejdelší na světě. Celková délka norské pevniny dotýkající se moře, včetně Špicberků, činí ohromujících 130 tisíc kilometrů, což odpovídá víc než dvojnásobku obvodu Země. Po celém pobřeží se odpradávna usazují rybáři, kteří vyhledávají bezprostřední blízkost k hejnům ryb pod hladinou. Dodnes najdete domy i na těch nejodlehlejších ostrovech, které patří spíš moři než pevnině.

Na pobřeží leží i naše největší města. Mnohá z nich se rozvinula v centra obchodu pro vývoz ryb na evropský kontinent. Na nejjižnějším cípu Norska jste od místa, kam Mikal Solhaug dorazil po oné arktické bouři, přibližně stejně daleko jako od Říma.

Žít na extrémním severu Norska znamená být blízko přírodě. Pozorovat hejna vzácných ptáků hnízdících na ostrých hranách útesů, zatímco loď přiváží domů denní úlovek. Rybáři jako Mikal dodávají do přístavů a rybích továren nezbytné suroviny a umožňují, aby v tomto nemožném místě pokračovala práce i život.